Deník Nešťastně Zamilovaného aneb už vím jak to má

17. 08. 2008 | † 09. 07. 2009 | kód autora: iUj

-m!
"Pojmenuj problém a můžeš ho rozbít."
Divoké Paže

Tak už jsem přišel na to, jak to vlastně mám. Kdybychom byli ve světe Planescape: Torment, tak bych teď dostal fůru zkušenostních bodů a možná bych postoupil na vyšší úroveň... (Dračí doupě. Deskovou hru jsem v životě nehrál, ale ty počítačové vážně stojí za to.)
Vlastně jsem na to nepřišel zrovna teď. Teď nějak není pořádně na uvažování moc času, přecejenom jsem v práci, že. A ačkoliv to tak možná nevypadá, mám práce až nad hlavu.
Přišel jsem na to... asi tak před pěti dny, kdy jsem v záchvatu popadl kameru a během ddvou hodin natočil jedno video.
Depresivní video, ale taky takový trochu optimistický. Plné kontrastů, jak by řekla moje bývalá profesorka na literaturu. Druhý den jsem ho sestřihal. Možná sem někdy hodím odkaz, asi sem dám další anketu.
________________________________________________________________________
Poznámka pod čarou: Nezdá se vám, že je tento blog nějak přehnaně demokratický? Hupmf!

Každopádně u toho střihání mi to došlo. Dostalo se mi osvícení. Konečně mi došly všechny souvislosti. Něco zkrátka docvaklo na to správné místo. A já si konečně uvědomil celou tu strašlivou pravdu...
....
........
Už vím, kdo zabil Johna Fitzgeralda Kennedyho!

... pardon, nemohl jsem si to odpustit.
Teď vážně- jako někteří lidé (konkrétně náctileté, hormonálně nevyvážené a zmatené... dívky) tak i já občas míval určité pochybnosti o tom, proč se občas chovám, jak se chovám, rozumějte, proč mám vždycky pravidelně (periodicky?) každý měsíc špatnou náladu, bolí mě hlava, jsem podrážděný a nemám chuť na-
Dobře, radši jinak :D
Proč mám OBČAS chuť svěřovat se naprosto cizím lidem na internetu (nejen na blogu), proč píšu různý povídky a proč jsem před pěti dny vzal kameru a šel točit video, ve kterém mám nebezpečně blízko nůž u krku.
A na otázku, kterou jsem si kladl snad tisíckrát, a na kterou jsem pořád nedokázal najít odpověď, jsem si konečně odpověděl:
Způsobila to nešťastná láska (tedy bylo jich víc, ale tím bych se radši moc nešířil) a hlavně něco, čemu jsem se rozhodl říkat depression bar.
Skutečně, něco jako měřič deprese. V praxi to vypadá následovně, začínám vždycky v bodě A, to jest bod v čase, kdy jsem v pohodě, jsem veselý, nemám chuť řešit svoje zpackané vztahy.
Ovšem jak čas plyne, začne se depression bar plnit. Třeba když jdu z kina a vidím ty páry jak kolem mě prochází ruku v ruce. Jak tady na blozích občas čtu o něčí partence/ovi. Jak na mě kamarádi nemají čas, protože ten tráví převážně se svými lepšími polovičkami.
A depression bar se plní. A za čas se naplní úplně celý. A pak, když už začne varovně blikat, že je připraven se vyprázdnit, stačí už jen jeden sebemenší stimul (od SMSky, po telefonát či prostě jen rozhovor na ICQ od té-jedné-konkrétní-osoby) a BANG!
Depression baru ulítne ventil, všechna ta nashromážděná energie se dostane ven do mého těla a potřebuje se nějak odboura...

.... Jako zpětná oxidace kyseliny mléčné při kyslíkovém dluhu (chemik promluvil)
Ve výsledku to dopadne tak, že si prostě MUSÍM postěžovat přátelům, jak jsem hrozně osamělý atd atd atd, píšu neskutečně dojemné povídky, točím polosebevražedná videa (to berte s rezervou, i když si pořád stěžuju, mám život rád a ten svůj obzvlášť).
Pak se uklidním a...
... stydím se. Jako byste se probudili po propité noci a teď jste si postupně uvědomovali, co všechno jste vyváděli a komu všemu jste včera večer sahali na ňadra.
Je to podobné. Hodně podobné.
Potom mám zas cca na měsíc pokoj a začínám znova od bodu A. A situace se cyklicky opakuje.
A tím, že mi to konečně došlo, a moje činy (jakožto samotný vznik tohoto blogu před půl rokem) konečně začaly dávat smysl, je život sám se sebou mnohem snesitelnější. Když už vím, o co jde, můžu to začít nějak řešit. Pojmenuj problém a můžeš ho rozbít.
(Pokud vás zajímá celý ten srdceryvný příběh s tou nešťastnou láskou v nadpisu, kvůli kterému jste sem většina nejspíš klikla a po čtyřech řádcích zase zklamaně odešla, časem ho sem hodím. A přidám svůj technický komentář)
Depression bar je vlastně taková údržba, (A to je taky možná důvod, proč mě některé filmy dokážou rozbrečet) když to tak řeknu. Jinak by se mohlo stát, že bych pod náporem těch emocí mohl explodovat na ulici.
A vlastně to není vůbec nic neobvyklého, většina lidí to tak má taky. pohár trpělivosti prostě někdy přeteče, v mém případě je to ovšem poněkud radikálnější.
Tak, a teď už to všechno víte taky.
A víte co? Je mi fajn. Jako by ze mě spadl obrovský balvan a s hlasitým žblunknutím žuchnul do oceánu. A já tak stojím na té hladině a koukám, jak se konečně začínám posouvat správným směrem.
Tedy do doby, než se depression bar zase naplní, ale mám takový pocit, že to nebude ta zlé jako do teď. Kdo ví, třeba se mi jednou tu nešťastnou lásku podaří překonat?
O tom až příště. Možná v pondělí, jak bude čas.
Takže zatím...


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.