To naštve. Ale pořád lepší než drátem do oka.

18. 08. 2008 | † 09. 07. 2009 | kód autora: iUj

Byl jsem výslovně požádán, abych sem přidal vyprávění o tom, jak to vlastně všechno začalo. Tady je. Nemám sílu už k němu cokoliv vysvětlovat (po týdenní práci v Praze...), případné dotazy směřujte do komentářů.

 

VAROVÁNÍ: Přečtení následujícího článku může způsobit následující obtíže: Nevolnost, nechutenství, pocit zmaru, špatnou náladu až mírné deprese, bolest hlavy, vystřízlivění (!), malátnost, chuť pustit si Tokio Hotel (!!), pád do reality, ztrátu iluzí, pocit, že jste jeden článek četli naprosto zbytečně, chuť obarvit si byt na černo a začít vyznávat EMO styl (!!!)

Teď vážně, nečtěte to.

Máte poslední šanci.

Já vás varoval.

Osud. Karma. Štěstí, neštěstí. Náhoda. Boží vůle. Vesmírná Síla. Ať tomu říkáte jakkoliv, znamená to v podstatě totéž. Složitý systém navzájem se ovlivňujících jevů, který nemáme šanci pochopit, a právě proto ho označujeme výše uvedenými pojmy. Jednou jsem dokonce vymyslel velice propracovanou teorii, která tvrdila (trochu v souladu s tuším E. Kantem), že všechno ovlivňuje všechno a to, že to my nechápeme neznamená, že to není pravda. Slyšeli jste už přece o efektu motýlích křídel.
Na této definici je ovšem nejlepší to, že- pokud by byla veřejně uznána jako platná teorie bytí- museli by z učebnic středních škol vypustit jednu kapitolu ze Statistiky, a to sice Pravděpodobnost nezávislých jevů, protože když všechno ovlivňuje všechno, něco jako dva na sobě nezávislé jevy nemůže existovat. Logicky.
Bohužel, než jsem si tuto teorii stihl zapsat, už jsem ji zase zapomněl, ale na jeden kratičký okamžik dával svět docela smysl. Možná za tím zapomenutím byla nějaká tajemná nadpřirozená entita, která mě prostě nechtěla nechat nakouknout do kuchyně vesmíru? Těžko říct, spíš jsem se prostě dostatečně nesoustředil. Respektive jsem se soustředil na úplně jiné věci, byl jsem totiž zrovna ve sprše. Proč člověka nejlepší myšlenky napadají ve sprše? Někdo by na tohle téma měl zpracovat studii, vážně. Co já vím, něco podobného se stalo i dalším (musím podotkout, že mnohem inteligentnějším) lidem. Nikdy neměli po ruce tužku a papír, aby si svoji myšlenku mohli zapsat! Byli totiž ve sprše, popř. ve vaně. Je to pouze "náhoda"? (Podle mé teorie to náhoda není, jelikož vše ovlivňuje vše, něco jako náhoda neexistuje, jen příčina a důsledek. To jediné si pamatuju. A taky to, že pravděpodobnost nastání naprosto VŠECH možných jevů, které neporušují fyzikální zákony, je přesně 50 %. Trochu děsivé, co?)
Ale to jsem trochu odbočil, původně jsem nechtěl mluvit ani o téhle nesmyslné teorii, ani o *odplivnutí* matematice. Chtěl jsem mluvit o událostech, náhodách (na tu moji teorii už zapomeňte, je to pitomost), které více či ještě více ovlivňují život. A hádejte čeho se to týká, resp. proč jsem o tom vůbec začal uvažovat.
Mo(u)dří už tuší, jedná se o vztahy. (Slabší povahy zívají)
Začnu trochu ze široka, nebo taky, jak říkáme my, češtiny znalí borci, půjdu na to od louk...

.... Když budete mít štěstí, možná i pochopíte, co tímhle vším chce autor říci.
Inu, to bylo tak, jednou, konkrétně před dvěma lety, jsem se zakoukal do jedné spolužačky. (Slabší povahy odpadávají.) Jelikož jsem tehdy měl plno zájmů, ovšem příslušnice opačného pohlaví mezi ně rozhodně nepatřily, nechával jsem věcem takříkajíc volný průběh a neřešil jsem to. Nic jsem nedělal a čekal jsem, že to za pár týdnů přejde.
Samozřejmě se tak nestalo, ale já jsem pořád nic nepodnikal, nic jsem nedával najevo, nic jsem neříkal. Moc jsme se spolu ani nebavili, leda přes ICQ a to bylo všechno, víc nic. Kdybyste se mě zeptali, proč právě *ona*, nevěděl bych. Vážně, prostě zahrály roly hormony (jednou jsem viděl zajímavý dokument o lásce, který tvrdil, že za tuhle emoci nemůže nic jiného než genetika a snaha zajistit to, aby byli dva jedinci dostatečně geneticky rozdílní a měli tak zdravé a silné děti. Láska z vědeckého hlediska, nebylo to zrovna romantické, heh). No, abych to moc neprodlužoval, prostě po pár měsících už jsem začal uvažovat, že jí něco řeknu, že jí třeba někam pozvu nebo tak, jenže jsem pořád váhal. Protože jsem si byl jistý, že ona moje skryté emoce neopětuje a krom toho byla strašně stydlivá (víc než já) takže i kdyby opětovala, tak...
Ale potom se stala ta věc, ta "náhoda", ten stimul, prostě se to stalo. Dostal jsem celkem akutní zánět slepého střeva (Primář:"No, vzhledem k tomu, co jsme ti z toho břicha vytáhli, máš na ty horečky celkem nárok.") a jednu chvíli jsem si skoro myslel, že to nepřežiju, taková to byla bolest (a to jsem tehdy už nebyl žádný poseroutka)
Takže jsem se rozhodl, že jí to prostě řeknu. Koneckonců, zítra tu už nemusím být (což mi potvrdil můj pobyt v nemocnici) a šance, jakkoliv malé (50%? Nesmysl...), se musí využít. Takže když jsem se pak vrátil domů a mohl po čase jít do školy, řekl jsem jí to. Pěkně jsem jí to vylíčil, dal jsem do toho všechno, doslova jsem to na ni vypálil.
A pohořel jsem.
Bylo na ní vidět, že jí to mrzí, ale (já to věděl! Věděl!) moje city prostě neopětovala. Dlouho jsem se z toho pak vzpamatovával, vyhýbal jsem se jí, vlastně se jí vyhýbám do dneška. Prostě jsem to celý zmastil, já a moje snaha párovat se. Byla to jedna z mála kamarádek, které jsem měl (A to byla jedna. Potom přišly další.)
Tak, to by byl jeden dílek tohoto velkého puzzle. Teď přijde druhý.
Tuhle byl jeden můj přítel (ve smyslu kamarád, ano?) takovej nešťastnej, tak jsme to šli řešit do hospody. Po několika pivech se pořádně rozpovídal. Samozřejmě že šlo o vztah.
(Slabší povahy vypínají počítač a odchází hrát badminton)
On měl totiž jednu kamarádku, která k němu cítila něco víc (viz. já o pár odstavců výš), ale narozdíl ode mě mu nic neřekla. Prostě se k tomu neodhodlala, do cesty jí nevstoupila taková událost jako mně. Takže mlčela a nic neříkala.
Kámoš samozřejmě netušil nic a pálil za jinejma holkama, které ho- podobně jako mě- odmítaly, jedna za druhou (páni, já asi založím nějaký klub). Teď je mu už dost přes dvacet a ta jedna, která ho měla ráda víc, ale nic mu neřekla, mu to řekla teď (taky opravdu vynikající nápad...blbka) ovšem s drobnou komplikací, páč má přítele, který se k ní sice chová jak k hadru, ale ona ho prý nedokáže opustit. (dvě věci nemám šanci pochopit- vesmír a ženskou mysl)
Teď třetí část. (Slabší povahy... ty už tu vlastně nejsou, takže pohoda, můžu se pořádně rozepsat.)
Totiž před dvěma a půl lety (nebojte se, to pochopíte), ještě před tou první, tu byla ještě jedna, dost podobná té první. Ne náhodou to byly(jsou) nejlepší kámošky. S touhle, ale asi opravdu jedině s touhle, bych si dokázal představit společný život. Ta dívčina je prostě skvělá, jistě, má svoje chyby (abyste si nemysleli, že za mě mluví hormony. Opravdu jsem o ní dost uvažoval), ale má daleko víc předností- je milá, obětavá, hodná, chytrá, prostě skvělá.
A já uvažoval, že by z toho časem mohlo něco být (i navzdory tomu, že mě holky moc nebraly, jak jsem psal prve, ale nebraly mě proto, o čem se dočtete za chvíli), tedy prostě jsem chtěl být s ní. Opravdu a upřímně. Takhle možná zním jako dívkař, odmítne mě jedna a za chvíli chci druhou, její nejlepší kámošku, ale mezi těmi dvěma událostmi bylo dobrého půl roku, takže...
Jenže jednoho dne mi sdělila, že si našla kluka. A to pro mě byl pokyn, abych se jí vzdal, protože rozvracet kvůli mě jejich vztah, to bych neudělal. Po čase mi řekla, že ho opravdu miluje a mě dávala neustále najevo, že mě má ráda jen jako kamaráda. Proto jsem zanevřel na holky.
Potom se stalo to s tím fiaskem. Dlouho potom jsem na sebe byl naštvaný, prostě jsem se za to neměl rád a došlo mi, že mám dvě možnosti: Buď se utápět v sebelítosti a stát se ufňukanou troskou, nebo s tím začít něco dělat. To je ten další důvod, proč jsem se začal zajímat o cvičení. Pomáhalo mi to překonat ten cca rok a půl. Kdykoliv mi vyprávěla o tom svém, jak se k ní chová, že pořád miluje svoji bejválku atd atd, dostával jsem neuvěřitelné záchvaty vzteku a to mi v posilování dost pomáhalo. Nechápal jsem, jak může milovat někoho, kdo ji moc nemiluje... To je ale už o něčem jiném.
No a teď to hlavní, to, kvůli čemu tohle všechno píšu- před nedávnem mi totiž řekla (ptal jsem se jí, proč zrovna ON, proč ne kdokoliv jiný.... O:-)), že ona s ním začala chodit proto, že nechtěla být sama (!), že se jí ze začátku, co spolu začali chodit ani moc nelíbil, že ho začal milovat až za několik měsíců (!!) a že (teď to přijde) byl jediný, kdo o ni jevil záje...


....

:) *bezradné gesto*

No jo, to je to jediné, co můžu dělat- usmívat se a divoce máchat (Divoké Paže, vzpomínáte?) rukama v bezradných gestech.
Abych to konečně shrnul, ona si najde kluka, já se o ni v důsledku toho přestanu zajímat, protože mám za to, že když spolu dva lidi začnou chodit, TAK K SOBĚ NĚCO CÍTÍ KRUCINÁLFAGOT a nakonec se dozvím, že kdybych o ni zájem jevil, dost možná by si vybrala mě a ne toho trotla, který je kdykoliv připravený opustit ji, kdyby mu dala vědět bejválka.
Není to jisté, ale je to pravděpodobné. (50%. Dobře, už toho nechám.)
Proto se pozastavuji nad tím, jak velkou roli v životě hrají náhody- já a moje slepé střevo, bez kterého bych nikdy o svých citech neřekl první, která mě odmítla. Nějaká jiná náhoda, která zabránila, resp. neumožnila (=nedodala jí stimul jako mně) kámošce mého přítele, aby mu vyjevila city a on by se podle toho mohl zařídit a třeba by spolu i mohli být. Nebo taky nějaká událost, (třeba kdybych se jednoduše zeptal) v důsledku které bych se dozvěděl, že mám u té úplně první holčiny šanci.
To člověka prostě hrozně naštve. Mám z toho chuť svzít si papuče, sednout si do křesla, zapálit si doutník a otevřít lahvinku vína. A to upozorňuji, že jsem nekuřák a abstinent.
Jistě, všechno má dvě strany, a i mně se dějí pozitivní náhody (=štěstí). Třeba to, že jsem ještě naživu a spolu se mnou i většina těch, které mám rád.
Ale když si člověk uvědomí, jaká titěrná náhoda (kterou bezpochyby appendix je) stačí k tomu, aby ovlivnila klidně i dva roky života, je to prostě... hrozně zvláštní. A nemyslete si, tohle nejsou jen nějaké ojedinělé záležitosti. Takové věci se dějí pořád a neustále.
Když se pak něco takového stane týpkům, kteří ještě neměli žádný vážný vztah, je to nepříjemné o to víc.
No... děkuji za to, pokud jste to dočetli až sem. Pokud ano, máte můj obdiv, protože číst takovéhle patetické žvásty, to chce silný žaludek. A taky asi máte hodně volného času.
Doufám, že jste pochopili, o čem jsem to vlastně psal. Pokud ne, nevadí, možná příště. Jestli budete mít chuť, klidně se vyjádřete v komentářích, vaše příspěvky bych i uvítal :)
Štěstí prý přeje odvážným, ale to není pravda. Štěstí má lepší věci na práci než pomáhat těm, kteří se bezmyšlenkovitě ženou za úspěchy. Být vámi, nespoléhal bych na něj. Protože je to 50/50.
Dobře, už mlčím.

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky laska-vztahy

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.