Rozzlobený muž

04. 10. 2008 | † 09. 07. 2009 | kód autora: iUj

"Tak podle vás jsem nula. Jenom proto, že dělám to, co nenávidím? Mám rodinu, která si mě neváží a že celý město proklíná den mého zrození? Možná je to nula pro vás, ale já vám něco povím. Každý ráno když se vzbudím vím, že se to nezlepší dokud si zase nepůjdu lehnout. Pak vstanu, dám si svůj vodový džus a ještě zmrzlou placku. Vlezu do svýho auta bez polstrování a bez benzínu, co splácím a snažím se probojovat dopravní zácpou k privilegiu obouvat levný boty na nohy lidem, jako jste vy! Nebyl jsem fotbalová hvězda jak jsem chtěl, nikdy nepoznám dotek krásný ženy a už nikdy nebudu mít potěšení z řízení bez pytle na hlavě. Ale nula nejsem, protože nehledě na to, že já a každej chlápek, který nikdy nebudeme tím, čím jsme chtěli bejt, my věčný outsideři, jsme co nechceme bejt po čtyřicet hodin tejdně celej život. A ten fakt, že si proto nestrčím do pusy pistoli, vy pudingu místo ženský, dělá vítěze ze mě!"

Al Bunda (zkopírováno z http://www.bundastranky.cz/al-proslovy.shtml - můžete si tam stáhnout i mluvenou verzi)


To by mě zajímalo, proč. *chechtající se smajlík*
Proč, ačkoliv dělám co můžu a snažím se jak můžu, v jedné z oblastí života zůstávám pořád... poražený? Odmítaný? To bude to slovo.
Víte, chtěl jsem si původně užít trochu samoty, od té doby, co mně řekl sbohem můj milý depression bar. Víte jak se to říká, nehledej lásku, najde si tě sama. Tak jsem jakože čekal. A našel.
Asi za dva dny.
V tom moudru se přece neříká, za jak dlouhý časový úsek si mě láska najde, no ne? No tak jsem chytil příležitost za pačesy, dokud tu byla ta možnost. Když to zkrátím, po několika týdnech nadějí, ale nadějí s velkým N, kdy jsem měl už už vyhráno, přišlo...
...
zklamání. Mo(u)drým už to asi došlo někde nahoře u citátu. Ironie osudu je někdy pěkně ironická (viz Připoutejte se prosím 2)
Po tolika nadějích, po tolika slibech, po tolika sladkých řečičkách... zklamání.
Já těm ženským asi fakt přestanu věřit. Když to takhle zobecním na šecky.
Prostě mě to zas dostalo. Dostal jsem od života po kulích. A kdo něco podobného někdy zažil, jistě mi dá za pravdu, že to není nic příjemného.
A já už se jenom směju. Nebo spíš usmívám. Takovým milým způsobem. V koupelně už kvůli tomu prasklo zrcadlo.
Je to vlastně pokrok, protože ještě před několika měsíci bych byl zkroušený a nešťastný a šel bych zase točit nějaké pseudosebevražedné filozofické video. Nebo tak něco.
Teď jsem naštvaný. Vlastně ne naštvaný.
Zuřím.
A to nejen díky tomuhle, ale i díky výšce, která mě štve takovým způsobem, že mám chuť to tam podpálit. A začal bych u jedné konkrétní budovy. Informační systém PSS (Poraď si sám), 100 knížek do Vánoc, který musím přečíst, několik referátů, který musím udělat a 8 zkoušek a testů, který musím zvládnout mi s mojí myslí cvičí takovým způsobem, že to snad ani není možn...

....
Kdyby šlo jenom o mně, tak to nevadí. Ale neskutečně mě štvou rodiče a bratr, s těma jejich rádoby moudrama ("Nojo, to je výška, tam se musíš učit; Vykašli se na mindráky a uč se! atd. Fakt rady nad zlato.)
Chystám se napsat do poradte.cz, ale možná mi nějaká dobrá duše poradí už tady... jaká práce se dá sehnat pro člověka s vyštudovaným čtyřletým gymnáziem?
Ptám se čistě preventivně, až půjdu v lednu na pracák.
Ať si rodina lamentuje jak chce. Jsou věci, který prostě ani při nejlepší vůli nezvládnu.
Pak mě ještě vytáčí jedna věc. Můj bratr, z kterýho se vyklubal *k takovýho kalibru, že jsem měl před týdnem opravdu chuť zatlouct ho hluboko do země kladivem.
A tu chuť mám ještě teď, když si na to, co řekl, vzpomenu. Já mu to vrátím někdy až pudem ven boxovat. Ten bude čumět, jak dostane.
Nemůžu se dočkat.
Považte, že takovou chuť já obyčejně mívám jen u případů týraní dětí, násilí na ženách a podobně. Tak si dokážete představit, jak moc jsem vytočenej.
Všechny tyhle tři věci, který mi srdeční tep vystřelujou do výšin, za který by se nemusel stydět ani kolibřík, by vystačily na tři samostatný články. Já teď nemám ani náladu ani energii sáhodlouze se o tom rozepisovat.
Jednou někdo řekl:"Spisovatel riskuje šílenství, když píše o traumatických zážitcích." (i když to bylo myšleno o lidech, kteří psali o autentickém zážitku ve druhé světové válce)
Měl pravdu. Já na to pomalu ani myslet nemůžu.
Mám chuť popadnout židli a všechno to tu rozmlátit. Jak to tu leží a běží.
Rrrrghhhnnrrgg!
Místo toho asi spolykám pár hřebíků a bude zas dobře. Teď se jdu ale projít. Fakt to pomáhá, při chůzi a běhu se vylučujou endorfiny. Jedna taková procházka udělá dobře. Krom toho se potřebuju zchladit. A venku je celkem zima. To se hodí, protože je tu riziko, že s tím krevním tlakem co momentálně mám bych mohl explodovat.
Tak zatím.

Přidávám můj oblíbený, mírně rozzlobený song.

 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.